Kočka - kočičí povidání

Kočky najdete zde 

Ve starých keltských legendách je kočka jedním ze strážců Zásvětí. S tím snad souvisí její proslulá "neviditelnost" a plíživý pohyb, ale i schopnost vzdorovat smrti ve zdánlivě beznadějných situacích. Kočka má podle přísloví devět životů a devítka je samozřejmě jedním z magických čísel. Mimo jiné Vikingové měli právě devět světů.

Černá kočka je symbol – její barva je barvou tmy, neznáma a tajemna. Kočka jako zvíře je posvátným prostředníkem neviditelných sil, a věděli to už naši dávní předkové. Ve starém Egyptě byla kočka uctívaná téměř na úrovni bohů, ublížit kočce bylo zločinem, zemřelé kočky byly mumifikovány jako lidé. Ve středověku byla kočka spojována s magickými silami, černá kočka byla neodmyslitelnou společnicí každé čarodějnice. Pokud jste někdy měli kočku, víte, že je jiná než pes, že si nenechá poroučet a řídí se tím, co sama chce. Je nevyzpytatelná stejně jako tajemné síly, které symbolizuje.

Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni – Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště.

Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fenickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z  5. století př, n.nl. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet.

Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii V Indii byla uctívána v podobě bohyně Šašthi, ochránkyně malých dětí a šestinedělek. Indové však věří, že chlupy, které kočce línají, mohou rituálně znečistit člověka, který si s kočkou hraje. V Číně byly kočky pod ochranou  buddhismu, byly spojovány s chudobou a mnišstvím, zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Na druhou stranu Číňané dodnes příležitostně kočky chovají i pro kožešinu a maso, které se jí hlavně v okolí Kantonu, čtvrté zvíře v čínském zvěrokruhu je obvykle známo jako zajíc či králik, může jím však být i kočka.

 Tento rozpor vznikl proto, že kočka i králík se v čínštině označují shodným názvem mao. V Číně je stejně jako v Evropě známa také pověra, že černé kočky přinášejí smůlu. Další „kočičí“ bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví a lásky Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami, ovšem divokými.

Ještě v 19. století se místy v Německu či Dánsku doporučovalo dívkám, které se chtěly šťastně vdát, aby dobře pečovaly o svou kočku – Freyno zvíře. Kladný vztah ke kočkám má islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza, kterou velmi miloval. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do  Japonská, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového nebo chránit staré rukopisy v chrámech před potkany. Japonci však také věřili, že se kočka, která se dožije sta let, promění v čarodějnici. Proto v japonských pohádkách často vystupují čarodějnice, které se teriantropicky proměňují v kočky.